Přibližně před měsícem, jsem se spolu se svou mamkou vydala na zájezd do Transylvánie. Přání navštívit tuto zemi jsem měla již nějakou dobu a teď se mi konečně splnilo. Transylvánie mě láká především díky Upírům a hraběti Dracuovi, ( Né že bych přímo věřila na upíry, ale to je na delší psaní... Zkrátka Transylvánie je všeobecné známá jako země upírů, tajemných Karpat a hlubokých lesů.) ale také díky tomu, že je poměrně často zmiňovaná v textech mých oblíbených skupin.
Rumunsko (především tedy jeho část Transylvánie, nebo také Sedmihradsko) je země, která určitě stojí za návštěvu a od které možná spoustu lidí odradí chudoba a také ne příliš vysoká životní úroveň. Nicméně si myslím, že to ve skutečnosti není tak hrozné, jak pravděpodobně spousta lidí předpokládá.
V tomto článku bych chtěla podrobně popsat jak můj výlet do Transylvánie probýhal. Najdete zde Také velkou část fotek, které jsme v téhle tajemné, krásné a melebné zemi vyfotili. :-)
1. Den
Krátce po sedmé hodině večerní, nás autobus vyzvedl od nejmenovaného supermarketu nacházejícího se přibližně 25 km od našeho bydliště.
Po příjezdu autobusu na zastávku, naložení kufrů do prostoru pro zavazadla a usazení se v pohodlných sedadlech, mohla začít dlouhá cesta přes Slovensko, Maďarsko a část Rumunska až na Místo určení, - tedy do Transylvánie.
Netrvalo dlouho a na potemnělé obloze se zjevil obrovský, oranžový měsíc v úplňku, podobající se gigantickému pomeranči s mírně rudým nádechem. Vše působilo skutečně velmi idylicky - cesta do Transylvánie za svitu měsíce v úplňku - zkrátka, co víc si přát. Po několika hodinách cesty jsme dorazili až k hranicím Rumunka, které jsme úspěšně překročili a pokračovali dál, tentokrát však již cizí zemí, na kteoru jsem byla tolik zvědavá... Postupně se naskýtala příležitost vidět nevelké, mnohdy oprýskané a zanedbaně působící domečky obyvatel Rumunska, zahalené tajemným pláštěm noci. Nejpůsobyvější úsek měl však teprve přijít. Byly asi tři nebo čtyři hodiny ráno, když autobus plný spících cestujících projížděl úsekem obklopeným opravdu hustým lesem. Občas bylo možné zpozorovat mezy černými stromy světlo. Patrně patřilo k nějakému obydlí místních obyvatel, nicméně působilo to opravdu zajímavě a tajemně.
Mé pokusi usnout, byly poměrně neúspěšné (no jo, spánek v autobusu není nic moc), a tak jsem celou noc strávila tak nějak přilepená na okýnku, s hlavou podloženou polštářkem, sluchátkama v uších a podivným polospánkem.
2. Den
Kolem sedmé hodiny raní, jsme dorazili ke skanzenu Astra. Mělo se otevírat až v deset, ale po domluvě jsme si mohli skanzen prohlédnout o pár hodin dřív. Nejdříve jsme se prošli kolem větrných mlýnu a obřího jezera. Poté následovaly domečky, ve kterých obyvatelé Rumunska zřejmě před mnoha lety žili.
Počasí bylo deštivé, ale vítr nefoukal, takže to vůbec nevadilo, neboť déšť mám docela ráda. Skanzenem protékal potok, všude kolem rostly barevné květiny a v dálce šlo zahlédnou zasněžené vrcholky Karpat, obklopené hustými lesy. Prostě nádhera.
Po procházce touto nádhernou krajinou, jsme se uchýlili zpět do autobusu, abychom mohli pokračovat v cestě.





O několik hodin později, jsme dorazili do města Sinaia a jako první byla na řadě prohlídka Sinaiského kláštěra. Jakožto nevěřícímu mně to příliš mnoho neřeklo, ale i tak to bylo nepochybně určitým způsobem zajímavé, neboť v Rumunsku není nejrozšířenějším náboženstvím křesťanství římskokatolické (jako u nás), nýbrž pravoslavné. V klášteře se také nachází hrobka nějakého hrdiny jménem Jonesco, na kterého byl spáchán atentát jakousi železnou gardou, což měla být nacistická organizace nebo tak něco.




Dalším místem na programu návštěv byl zámek Peleš, nacházející se nedaleko Sinaiského kláštěra, ke kterému také vedl pěkný chodníček, obklopený lesem a lemovaný nádhernými pouličními lampami. Po několika minutách chůze, jsme spatřili zámek Peleš - stavbu, jež působí majestátně a vznešeně již na první pohled.
Krajina kolem byla opravdu krásná. Kolem nás se otvíraly výhledy na okolní lesy a hory v mlžném oprau.
Při příležitosti chvilkové přestávky na toaletu jsme si prohlídli také nejbližší okolí zámku. Přímo před ním byl jakýsi balkón či terasa), na které se nacházela zřejmě nějaká fontána či jezírko, dále pak také kamené sochy a několik laviček.
Netrvalo dlouho a začala prohlídka, načež jsme se všichni odebrali dovnitř do zámku. Nejdříve si všihni museli na boty nazout podivné návleky, ale pak už jsme mohli pokračovat - vzhůru za porzkoumáváním krás tohoto zámku.
Všechny místnosti byly zařízeny velmi luxusně - vyřezávaný nábytek z ebenového, ořechového a bůhví jakého ještě dřeva, benátská zrcadla, různé látky, ozdoby atd... Kromě pompézního vybavení místností, jsme měli také možnost prohlédnout si vystavené brnění na koně i člověka, zbraně evropských rytířů, ale také zdobené turecké šavle, vykládané slonovinou, želvovinou a jinými drahými materiály.
Fotografie z interiéru zámku bohužel němám, jelikož se mohlo fotit pouze za docela vysoký poplatek.




- Na této fotce mě můžete vidět :D (osoba ve předu, červeno-zrzavé vlasy a černý kabát)


- Toulavý pejsek nedaleko zámku Peleš. Po celém Rumunsku se jich pohybovalo bohužel plno.


Po prohlídce zámku, jsme již vyrazili směrem k hotelu. Šli jsme pěšky přes docela velkou část Sinai, a tak byla příležitost vyfotit po cestě několik fotek.
Nedealeko hotelu Sinaia nás již očekával autobus s našimi zavazadli, které jsme si po příchodu vyzvedli a odebrali se na pokoj. Hotel byl zažízen opravdu moc pěkně. Halu zdobila obrovská kytice růží, pokoj byl čistý a uklizený, zkrátka myslím si, že jej můžu vřele doporučit.
Po odložení věcí a chvilkovém odpočinku jsme se s mamkou vypravili do nedalekého obchodu, jehož polohu nám prozradila průvodkyně. Po přejítí silnice a projítí zapadlou uličkou, jsme se vydali po úzkem chodníčku jež lemoval poměrně frekventovanou slincici směrem k Penny marketu. Již po chvilce chůze, se jízda místních obyvatel začala zdát být trochu nebezpečná. Jezdili opravdu docela rychle a především neustále troubili. Opravdu jsme nechápali, jestli na nás, nebo na někoho jiného, každpopádně to nebylo úplně příjemné. Na konci chodníku se navíc nacházely velmi prověšené dráty elektrického vedení, (což je spolu s toulavými pejsky pro Rumunsko další charakteristickou věcí) do kterých by člověk měřící něco kolem dvou metrů mohl krásně narazit.
Jenom co jsme ve zdraví překročili silnici, ozvala se rána - dvě auta do sebe nabourali. naštěstí ne nijak moc a nikomu se nic nestalo, a než jsme vyšli z obchodu, odjeli.

- Dům číslo 13

-Hotel

- Výhled z hotelového okna

3. DEN
Třetího dne ráno, nás autobus zavezl do vesnice Busteni, ze které měla jet lanovka někam do hor, kde jsme si měli prohlédnout Bábelskou svingu. Původní plán však nevyšel, neboť foukal výtr, a tak lanovka nebyla v provozu. I přesto jsme však o výlet do hor nepřišli. Místní nám pohotově nabýdli, že nás do hor vyvezou jeepama a na zajímavých místech zastaví.
Po tom, co celý zájezd tento návrh odsouhlasil, jsem byla téměř přesvědčená, že to nemůžem přežít a že se nepochybně někam zřítíme. (Tuto myšlenku podporoval především včerejší zážitek při cestě do obchodu.)
Po chvilce jsme už seděli v autech i s řidičem, který po celou cestu absolutně nic neřekl, pouze pustil rádio.
První zastávka se konala na benzínce (nikoliv v krásném místě v horách), kde náš řidič zastavil, nevypl motor a vesele tankoval. V tomto okamžiku, jsem začala mít trochu nepříjemný pocit, že by se moje neblahé tušení mohlo vyplnit.
Zbytek cesty však pokračoval bez nějakých větších problémů a řidič dokonce řídil docela opatrně. I přesto byl však poměrně znervózňující fakt ten, že podél cesty kterou jsme jeli jaksi nebyly svodidla a vedle ní se nacházel obvykle strmý svah.
Další zastávka tentokrát byla již opravdu v krásném místě v horách a musí říct, že se mi líbíla snad nejvíc.


Při příležitosti třetí zastávky, jsme meli možnost vidět nádherné jezero i s přehradou.


A předposlední zastávka u jakési medvědí jeskyně...


No a nakonec se uskutečnila nejdelší zastávka, kdy jsme se šli podívat na kostelík nacházející se ve skále a také do jeskyně.
Prohlídka jeskyně byla poměrně nepohodlná. Jeskyně měla nízký strop, a tak bylo nutné velkou část cesty absolvovat v předklonu, nebo také po schodech. Celkové dojmy z návštěvy jeskyně nejsou nic moc. Trmáceli jsme se již zmiňovanou nepohodlnou cestou ne příliš krásnou jeskyní (v Česku jsou nepochybně hezčí), jenom proto, abychom viděli nevelký kamený kříž, kolem kterého se nacházely poházené svaté obrázky. Zkrátka nic moc.

Fotka nějakého kostela či kláštera, jenž se nacházel pár set metrů, před kostelem ve skále.



-kostel v jeskyni

-Nějaké vyobrazení pekla na zdi kostelu v jeskyni. Téměř na každém kostele bylo kolem dvěří na jedné straně nakresleno nebe a na druhé peklo. Působí to na mě stylem: Na uvítanou je postrašíme peklem a pak vesele do kostela, protože to je před peklem nepochybně ochrání...

-Zajímavé nápisy na jeskyni
Další zastávkou našeho zájezdu, byl tolik očekávaný hrad Bran, který byl v podstatě místem na které jsem byla zvědavá úplně nejvíc. Již doma jsem se z dokumentu o Transylvánii dozvěděla, že nejvíce upírských suvenýrů lze pořídit právě v okolí Branu, což bylo také dalším důvodem proč jsem se na hrad tolik těšila.
Při cestě autobusem, jsme byli varováni a informování o tom, že lidé prodávající suvenýry ve stáncích pod hradem, mají občas ve zvyku strašit turisty a to tak, že na ně převlečeni za upíry vybafnou, nebo zaklepou na rameno, což ubohého nic netušícího turistu logicky vyděsí. Tuto činost prý v poslední době omezili, neboť jeden Američan který byl také vylekán, dostal infarkt a na místě zemřel. I přesto je však možnost, že na podobné vtipálky narazíte. (což se nám ale nestalo)
Za nedouho jsme dorazili na místo. Autobus zastavil asi tak čtyřista metrů od hradu, tudíž jsme museli projít právě přes již několikrát zmiňované stánky. Moc jsme si je prozatím neprohlíželi a mířili směrem k hradu.
Pod hradem koupila průvodkyně lístky, rozdala nám je a mohli jsme vyrazit na prohlídku. Hrad si procházel každý sám (bez průvodce).
Musím říct že je to opravdu malebné místo. Interiér hradu je skutečně velice útulný a většinu nábytku bych dokonce s velkou radostí uvítala doma. :D
Po prohlídce jsme zamířili do obchodu se suvenýry, který se nacházel přímo v hradu. Zde jsem si také koupila lžíci s netopýrkem, podobyznou Vlada Tepese a nápisem Bran, ale také především naprosto úchvatnou sošku Draculi i s rakví.
Když jsme vyšli z hradu, prohlédli jsme si také stánky s dalšími suvenýry, kde jsme dále pořídili pár pohledů a dvě nádherné trička. :D
Bran je většinou lidí považován jako hrad hraběte Draculi, bohužel to neni tak docela pravda. Vlad Tepes Dracula na tomto hradě možná ani nikdy nebyl, maximalně jednou přenocoval. Proč se tedy Branu říká Draculův hrad ? Název si vymysleli turisti, neboť zřejmě měli pocit, že je Bran podobný hradu z románu Dracula od Brama Stokera a místní se toho samozřejmě s radostí chytli, neboť jim taková atrakce logicky přinese finanční prostředky. I přestože tento fakt může být pro mnohé docela zklamáním, hrad Bran stojí nepochybně za návštěvu, dýchá z něj jakási tajemná atmosféra a dokonce můžu i s čistým svědomím dát za pravdu turistům v tom, že je hradu z románu Brama Stokera skutečně podobný.

- Chaloupka nacházející se pod hradem

- Bran






- Na zámku zrovna probýhala výstava mučících nástrojů, bohužel jsme neměli dostatek času si ji prohlídnout, ale v jedné místnosti byla taková malá ukázka, kterou jsme tedy alespoň vyfotili.
Posledním místem které zbývalo navštívit, bylo město Brašov. Náměstí bylo v tu dobu vyzdobenou Velikonoční výzdobou a konal se zde také trh, kde se prodávali trdelníky, různé zákusky, náramky... Zkrátka velmi se to podobalo trhům, které se běžně konají i u nás.
Nedaleko náměstí stál černý kostel. Název černý kostel, poukazuje na jeho vzhled po požáru, založeném Rakouskými vojsky. Naneštěstí (dle slov průvodkyně) v době naší návštěvi, byl černý kostel po jakémsi očištění, taže nebyl tak černý jak býval zhruba před rokem. Co se dá dělat...
Poté co jsme si prohlédli černý kostel, vydali jsme se na procházku městem, při kteréré jsme mohli vidět například ševcovskou baštu, nejužší uličku v Rumunsku, bránu porta Schei a spoustu malebných domečků.

- Velikonoční výzdoba

- Brašovské náměstí s černým kostelem

- Zeď černého kostela s rýhami, které jsou zde údajně od rytířů, kteří si zde brousili meče

- ševcovská bašta (bílá budova s věžičkou)

- Dva dle mého názoru zajímavé domy


4. DEN
Čtvrtého a zároveň také posledního dne našeho pobytu v Transylvánii, nás čekala návštěva hlavního města Rumunska - Bukurešti a následný odjezd domů.
Po probuzení jsme se vypravili (stejně jako předešlého dne) na snídani do hotelové jídelny. Snídaně byla formou švédského stolu. Mohli jsme si vzít různé sýry, uzeniny, marmeládu, med, nugetu, cereálie s mlékem, samozřejmě pečivo, čaj džus... Při nabírání jídla se mnou měl pořád někdo potřebu komunikovat. :D Jeden pán se mě rumunksy ptal zda-li umím rumunsky. Nějak jsem nechápala co po mně chce až po nápovědě spoluúčastníků zájezdu, kteří se vyskytovali poblíž, jsem vytřeštila oči, pronesla: "Nou nou" a šla radši pryč. :D Jiná paní u toustovače, se mě ptala jestli ty černé spálené tousty jsou moje a navíc ještě chtěla vědět kde se ten toustovač vipíná, :D načež jsem vykonala dobrý skutek a poradila jí. :D
Po snídani se náš opět kufry naložený autobus vydal směr Bukurešť. Bukurešť na mě působí jako docela pěkné město. Projížděli jsme okolo zelenajících se parků, kruhové obězdy byly nádherně osázené, vše působylo docela upraveně a uspořádaně, zkrátka oproti vesnicím neuvěřitelný rozdíl.
Jako první jsme si z dálky prohlédli až obludně gigantický palác parlamentu, jenž má 12 nadzemních a 8 podzemních pater! Celkem šílené.
Poté jsme se vydali napříč rumunskými uličkami, abychom mohli zhlédnout sochu našeho oblíbeného Vlada třetího.
Po cestě jsem zpozorovala opravdu nádherné zrcadlo,které ani nebylo příliš drahé. Naneštěstí v tom obhodě bylo zavřeno. Kromě zrcadla mě také zaujal tří ramený svícen, který prodával nějaký vetešník na trhu. Ten už tak levný nebyl a vzhledem k tomu že jsem si z Transylvánie odnášela nelevnou sošku Draculi, svícen u mě svého majitele nenalezl. Zato jsem si na stejném trhu pořídila podstatně levnější, obyčejné černé naušnice, které jsem už docela dlouho sháněla.
Po příchodu k soše prince Vlada, jsme si jej všichni vyfotily a prohlédli trosky nějaké staré stavby nacházející se za ním.
Nakonec následovala návštěva jakési nákupní pasáže, který mě příliš nenadchla a ve které se nacházeli především samé kavárny.
A pak už jsme odešli zpět k autobusu a vydali se na zpáteční cestu, při jejíž příležitosti, jsme si pouštěli film Dracula.

-Palác parlamentu

- Zrcadýlko :( :D

- socha vlada 3.

- stavba v blízkosti sochy

- Přelepený plakát na koncert Amon Amarth. Jak bych to mohla nevyfotit žejo :D


- Foceno z autobusu při cestě zpátky. Připadá mně to jako celkem zajímavá fotka :)
ZAJÍMAVOSTI:
1. Jak probýhá takový pohřeb v karpatech ?
Fanoušci Cradle Of Filth pravděpodobně zpozorněli, neboť Funeral In Carphatia je skutečně název písně této skvělé skupiny. Vůbec se nedivím že napsali píseň na toto téma, protože pohřeb v Rumunsku je opravdu zajímavý, zdlouhavý a náročný proces... Skládá se ze spousty kroků, které je třeba dodržet. Místní věří, že když pohřební obřad neproběhne tak jak má, vrátí se zemřelý jako duch, nebo upír.
Krok č. 1:
-Když člověk umírá, prosí o odpuštění a je mu splněno poslední přání
Krok č. 2:
-Když člověk zemře, zapálí se svíce, od které se neustále zapalují další. Vyvěsí se černé prapory, mrtvý je tři dny doma, kostel bije 3x deně a tím ohlašuje, aby se obyvatelé vesnice přišli zemřelému poklonit. Najímají se profesionální plačky, přihází i kněz, který požehná vědro vody, ve kterém se pak uhasí svíce, které byly zapáleny.Po odchodu vyryje kněz do omítky domu kříž, který je zde po dobu jednoho roku.
Krok č. 4:
Obcí jde velký průvod s knězem, při kterém se provádějí různé zastávky a říkají se modlitby na různých významných místech, či na rozcestích.
Krok č. 5:
V kostele je mrtvému podáno rozhřešení. Na hřbitově se rozdávají malé bochánky, do kterých se zapékají kousky svíček, nebo stužek. Je neslušností tento bochánek odmítnout. Znamenalo by to, že rituál neproběhl dobře. I další pohoštění se odehrává na hřbitově a po třech dnech od pohřbu, se opět dělá vzpomínková hostina.
Krok č. 6:
Tenhle krok si naneštěstí moc dobře nepamatuju, ale mám pocit, že je to něco ve smyslu, že se po nějaké době od smrti dotyčného člověka, se vyvěsí na zeď košile ve které zemřel a příbuzní se u ní opět modlí, nebo vzpomínají.
Krok č. 7:
Po celý rok od smrti příbuzného, musí rodina držet smutek, tedy: Oblékat se černě a neúčastnit se žádných veselých akcí, např. svateb, nebo oslav.
2. Víra v upíry místních obyvatel
V obyvatelech Rumunska je dodnes zakořeněna silná víra v upíry. V jednom Rumunském městě či vesnici, zavraždili někdy v osmdesátých letech místní obyvatelé 14ti letou dívku tak, že jí zabodli kůl do srdce, jelikož měli pocit, že vykazuje známky vampirismu.
3. Tradiční způsob žití
V jedné části Rumunska jménem Maramureš, žijí místní obyvatelé tradičním způsobem. Nosí kroje, jezdí zde na voze, chovají zvířata atp...
4. Skutečný Draculův hrad
Jak už jsem zde zmiňovala, skutečný Draculův hrad není Bran. Hrad ve kterém skutečně žil Vlad 3. se nazývá Poenari a vede k němu 1000 schodů, takže je to záležitost zřejmě jen pro zdatné turisty. :D

-A na závěr moje nádherná soška Draculi z hradu Bran :)







to muselo byť parádne :) hned by som tam išla, snad bude niekedy nejaká príležitosť sa tam dostať :) pekné t otam je..také..neviem, mystické prostredie :D